O velikonoční vajíčko

V dobách, kdy jsem jsem chodila na gymnázium k nám chodily koledovat většinou 2 až 3 skupinky koledníků - spolužáků.

Koledníci byli vždy pozvání k nám domů na chlebíčky, a nějaké občerstvení. Vždy jsme popovídali a vůbec bylo to takové milé setkání.
Jedna ze skupinek byla taková drsnější, v posledních letech chodily s vařečkama a já pak utrousila i nějakou tu slzu.
Pak byly menší skupinky... ale ta nejoblíbenější, to byla parta kluků, kteří většinou chodili do hudebky, a tak si ode mne půjčili kytaru a hrálo se a zpívalo, prost bylo veselo.

Jen jeden, první rok na gymnáziu, jsem koledníkům neotevřela - jela jsem totiž se sborem do Švýcarska na koncertní "turné" a spolužáci nevěřili a přišli si mne domů zkontrolovat. Takže vajíčko dostali akorát od mé mamky :-)

A pak ty druhé Velikonoce na gymnáziu byly ještě zajímavé, co se týče nápoje. Tehdá byla v obchodech novinka - nějaké třešňová Coca-Cola. Byla vážně dobrá, a tak jsme jí koupili zásobu i na Velikonoce. A když jsem jí spolužákům nalila,, všichni mne přesvědčovali, že to není Cola, ale Cola s vínem nebo jiným alkoholem. Přísahala jsem jim, že to tak není a oni stále nevěřili... Ještě ve škole ze mne páčili, co jsem jim do toho namíchala :-)

Musím říct, že mi to velikonoční posezení se spolužáky chybí a moc se mi na to pěkně vzpomíná. Byly to opravdu krásné chvíle, kdy člověk zažil kluky v jiném než školním prostředí. A myslím si, že k nám chodili rádi, byli vždy vděční za chlebíčky a jednohubky, a možnost se napít něčeho nealkoholického.

Jinak na onu partu s kytarou nezapomenu nikdy... vyfotila jsem si je! CHLAPCI, muži, co už často máte své vlastní rodiny, DÍKY!!! BYLO TO FAJN!

My skôr máme takú rodinnú Veľkú noc. Všetci sa stretneme pri jednom veľkom stole u babiny, ktorá nám navarila samé špeciality a kde nesmie na Veľkú noc chýbať Krtkov dort. Obdarujeme vajíčkom či už dievčatá alebo chlapcov z rodiny. Veď vajíčko spraví radosť každému :) Moje dve detičky sú ešte malé aby rozumeli pojem Veľká noc ale synček sa teší že dostane sladkú dobrotu :)

Velikonoce jako svátky jsem nikdy moc ráda neměla, jako dítě jsem vždy dostala od kluků z vesnice, pěkně nařezáno a až jsem dospěla tak jsem jako bězdětná a svobodná trávila svátky v práci, teprve letos se na velikonoce těším, s mojí dcerkou 15 měsíců budeme barvit vajíčka a čekat na koledníky. A veselých zážitků si teprve užiji tak se podělím příště.

My Veľkonočné sviatky moc neoslavujeme, nie sme veriaca rodina ,tým pádom na to nie je nejaký veľký dôvod. snažíme sa využiť pracovné voľno a ideme na výlet do prírody ked je pekne.

Jako malá jsem vždycky chodila koledovat.Na vesnici to byla tradice a trvá tam dodnes.Za těch pár let jsme už s kamarády věděli,kde jakou nadílku dostanem.Někde dávali jen vajíčka a u někoho zase sladkosti.Dokonce jsme se dočkali i nějaké té koruny,protože dětí bylo hodně,a kdo přišel pozdě už nic nezbylo,tak nám dali na přilepšenou pětikorunu.V jednom domečku jsme ale každý rok dostali jen scvrklé jablko,které měli od podzimu ve sklepě.
Když jsme měly s kamarádkou děti v kolednickém věku a už unesly svůj košíček,vypravily jsme se s nimi na koledu.A tak jsem zjistila,že je vše při starém.Koleda je pořád stejná,všude děti dostaly něco dobrého na zub a dokonce i to scvrklé jablíčko :-)

Velikonoce bych zrušila! Nejhorší je, když přijdou opilí koledníci...

Velikonoce v práci - to nikomu nepřeji.

Marně přemýšlím, co zajímavého nebo otřesného se mi o Velikonocích stalo, ale nic mě nenapadá...
Ale ráda bych vám popsala jeden krásný zvyk, který v naší vesnici přetrvává už od dob Bílé hory. Jedná se o Jízdu okolo osení, nebo-li rajtování. Je to starodávný křesťanský zvyk, jehož účelem je zvěstování toho, že Ježíš vstal z mrtvých. Ač nejsem věřící, má pro mě tato událost velkou duševní hodnotu. Je to moc krásné vidět muže všech věkových kategorií, kteří jsou svátečně oblečení, na vyšňořených koních, a zpívajících staré písně. Takto objíždějí celou vesnici. Jsem prostě moc ráda, že dnešní moderní doba tento zvyk zatím nezahubila, protože když toto přežilo i dobu komunismu, byla by škoda, kdyby to moderna přerušila. Navíc jsme prý jediná obec, která tohle dodržuje.

Velikonoce nijak zvlášť neslavím a co jsem "větší", už vůbec ne. Jsem ráda, že je den volna a že přichází jaro a s ním sluníčko, ale lidové zvyky vůbec neprožívám. Snad když jsem byla holka, bála jsem se pomlázky a schovávala se za máminy sukně. Potom jako teenegerka jsem se naopak bála, že nikdo nepřijde a já "uschnu" a on vždycky přišel a já neuschla zatím dodnes.
:-))
Co si pamatuji na jeden výrazný velikonoční zážitek, tak to bylo právě na přelomu malé holky a odrzlého teenegera, takže jsem byla právě v tom období, kdy jsem řešila, jestli se mám bát pomlázky anebo se radši těšit na kluky.
Naši se o velikonočním víkendu rozhodli vymalovat, aby to v pondělí u nás bylo hezké:-)) a nějak došla sádra. Takže poslali svoji rozjívenou ratolest půjčit si ji k sousedům. Sousedka neměla problém, pro sádru doběhla a jak mi ji podávala, já se natáhla přes plot.
Měli velkého vlčáka a ten na tuhle příležitost zřejmě už dlouho čekal a nemínil si ji nechat utéct:-)). Ladným skokem se mi pověsil na ruku a sevřel tlamu. Sousedka ječela, já ječela....a vlčák visel na mojí ruce jako klíště. Slyšet nás bylo po celé vesnici, takže vyběhl i soused a psa ode mě odtrhl. Samozřejmě, že na ruce pod loktem jsem měla psí zuby obtisknuté jako na rentgenu a zbarvení modrofialové. Ale nic zvláštního se nestalo.
Zajeli jsme na pohotovost, tam mi to vyčistili, píchli tetanovku a převázali.
Jenom to velikonoční pondělí jsem prožila trošku netradičně - na převazu, takže tradiční výprask se toho roku nekonal:-)).
A na závěr bych ráda podotkla, že psů jsem se nebála nikdy předtím ani nikdy potom. Jenom z těch velkých mám trošku respekt:-)).

Nechci tu vzpomínat to, co vlastně pro křesťana Velikonoce znamenají, kdo bude chtít, může si to najít ve wikipedii.
Chtěla bych napsat o Velkem patku roku 2000... Byla jsem prvním rokem na VŠ a můj táta byl nemocný. Dost času trávil v nemocnici a já jsem měla málo příležitostí za ním dojet. Tehdá ještě na VŠ byly týdenní prázdniny kvůli Velikonocům. Takže když jsem ve čtvrtek přijela domů, pěkně jsem si naplánovala, jak v pátek pojedu za tátou do nemocnice. Nabalily jsme s mamkou něj pro něj a chystaly jsme se na autobus. V tu chvíli zazvonil telefon... Vzala jsem ho a když mi bylo řečeno, že mají telegram pro paní Kulichovou, bylo mi to jasné. Zavolala jsem mamku, ať si to poslechne a sama jsem srabácky šla do pokojíčku... Táta se chtěl dožít sluníčka, moc se na něj těšit. Toho dne opravdu svítilo hodně slunce. Mému tátovi se splnilo jeho přání... DOČKAL SE SLUNCE...
Já jsem se s ním ale nestihla rozloučit... Už je to několik let, a stále mne to tíží... Tak moc jsem ho chtěla ještě jednou vzít za ruku a říct mu, že ho mám ráda. Nestihl jsem to.
Velký pátek, ačkoli je to svátek pohyblivý, je pro mne od té doby nejen umíráním Krista na kříži, ale i umíráním blízké osoby.
Jediné, co mi poskytuje naději je to, že byl Ježíš vzkříšen.. a tak nějak doufám, že to potkalo nebo jednou potká i tátu.
Minulost nejde ovlivnit, mělo to tak být a já na to často se slzami v očích vzpomínám....
Na tyto Velikonoce prostě nejde zapomenout ;-(